After all this time? You know the answer :)

4. května 2017 v 17:53
Harry Potter mi změnil život. Znovu. Možná se ptáte: "Po takové době?" Můžu jen odpovědět: "Navždycky."
První díl vycházel v češtině v roce 2000, v době, kdy já sama nastupovala do první třídy a Harry měl poprvé spatřit Bradavice. Ještě jsem neuměla ani pořádně číst, a proto mi první dva díly četla máma. Harry mi přirostl k srdci, rozuměli jsme si, stal se mým přítelem. Tehdy jsem neměla pohnutý osud jako on, ale už tehdy jsem věděla, jaký je to pocit, když máte okolo sebe spoustu lidí, ale žádná parta není jenom vaše, že vlastně nevíte, kam patříte. Ale že když mezi lidmi najdete alespoň jednoho dva, se kterými stojí za to se nechat zabít, nebo hůř vyloučit, tak máte zaděláno na skvělé dobrodružství.
Máma mi přestala číst, ale my s Harrym dospívali dál společně. Oba jsme si našli skvělé kamarády, ale zároveň jsme někde v hloubi duše věděli, že jsou chvíle, kdy nám nikdo nerozumí. Oba jsme potkali nepřátele, kteří nás neměli rádi, aniž by k tomu existoval nějaký rozumný důvod. Oba jsme ztratili mnoho těch, které jsme milovali, a oba jsme tušili, že těžší zkoušky na nás teprve čekají. Ale stejně jsme se mnohem víc báli těch věcí, které se děly právě v ten okamžik kolem nás, než těch, které měly přijít. Já jsem trnula při všech společných dobrodružstvích určitě mnohem víc, než jsem se strachovala toho, že mě máma zase najde, jak si v půl jedné ráno pod peřinou tajně svítím baterkou.
Knihy byly dopsány, filmy dotočeny. Naučili jsme se statečnosti, soucitu, sebeobětování, toleranci a odpuštění. Víme, že vždycky bude v našich hlavách existovat místo, které přece je skutečné, a kde se dostane pomoci každému, kdo o ni požádá. To všechno žije v nás jako krásná vzpomínka. Ovšem jako správný Potterhead jsem s tím nechtěla tak lehce skončit a musela jsem se samozřejmě přihlásit na Pottermore, stala se nadšeným členem Havraspáru a jeho emblém hrdě nosím na tričku. Naštěstí jsem byla soudná a nekoupila si předražený Pobertův plánek ani zlatonku z ryzího zlata, jen placku s nápisem Platform 9a3/4, kterou mám připnutou na klíčích.
Premiéru Fantastických zvířat jsem si nenechala ujít a film mě opravdu uchvátil, ovšem Cursed child jsem si nekoupila, nic mě k němu netáhlo. Podle kolujících zvěstí jsem tuhle knihu brala jen jako fanfiction - možná zajímavé příběhy, ale ne od Rowlingové, nic, co bych mohla přijmout jako pravdivé, jako součást své identity, která se formovala díky Harrymu. Fanfiction pro mě byla zábava na střední, teď jsem na vejšce a tam pro ni není místo.
A přece jsem si včera našla pdf se scénářem a začala ho číst. Byla jsem zoufalá. Poslední 2 roky pro mě byly ty nejkrásnější, a zároveň nejtěžší v životě. Čelila jsem pro mě nepředstavitelným situacím, musela jsem řešit něco, co jsem si nevybrala, ale najednou se mě to týkalo. Měla jsem pocit, jako kdyby na mém úspěchu závisela spokojenost ostatních, protože všichni ode mě něco očekávali. A mě to paralyzovalo. Neměla jsem dost odvahy, abych s tím něco udělala. Začala jsem se vzdávat. Dokázala jsem jen utíkat od všeho pryč. Snažila jsem se vrátit zpět a čelit svým problémům, ale znovu jsem se ubrala špatným směrem. A jedna z cest mě dovedla až sem.
První třetina Prokletého dítěte byla hrozná. Celkem dost zajímavých myšlenek, hlavně týkajících se vztahu Harry/Albus, Draco/Scorpius a Albus/Scorpius, ale tolik neodpustitelných chyb… charaktery postav neseděly, mnoho logických děr a hloupých rozhodnutí, které neodpovídaly zákonům kouzelnického světa. Byla jsem zklamaná, že jsem se nechala nalákat. Že mi to možná zničí představu o světě Harryho Pottera, jaký ho znám. Že dospěju, že nic nebude jako dřív. Připadala jsem si zbytečná, nevěděla jsem, jak z toho bludného kruhu ven. Dokonce jsem nevěřila, že osoba mě nejbližší mě dokáže rozesmát. Na krátkou chvíli jsem se bála, že v něm už nedokážu vidět toho skvělého člověka, jakým on je. A nenáviděla jsem se za to.
Ale on udělal to, v čem je nejlepší. Přesvědčil mě, že se mýlím. Stačil jediný film, který to změnil. Strážci galaxie. Bylo to třeskutě vtipné a zároveň plné patosu o tom, jak přátelé mohou společně zachránit svět. A mě se zase vrátil ten pocit, že všechno se dá změnit a nikdy není příliš pozdě.
Zbylé 2/3 knihy jsem dočetla. Logické trhliny se nezaplnily, chyby nezmizely. Ale myšlenky, na kterých kniha stojí, vystoupily do popředí a najednou byly důležitější. Světlo, které jsem potřebovala najít, přišlo samo ke mně v pravý čas. Harry mi pomohl znovu objevit to, co je na mě nejlepší. Že věřím v lidi. A dokážu to jen proto, že věřím sama v sebe.
 

Neúplatní

18. listopadu 2015 v 20:03 | Lapwing
Takřka nikdy nesdílím články s politickým zabarvením. Jednak proto, že se sama v politice orientuji jen velmi mlhavě, nemám v malíku principy tržní ekonomiky ani nedokážu vyjmenovat všechny, kteří vlastní lustrační osvědčení. Československo jsem holt už nezažila, a tak se musím spoléhat na vzpomínky, pocity a názory těch, kteří tu dobu pamatují. Což může být někdy dost ošemetné a těžko hledat pravdu v zubem času ohlodané skutečnosti.
Ovšem hlavní důvod, kvůli kterému se nevyjadřuji k politickému dění, je ten, že znám jen málo lidí, se kterými by bylo možné vést smysluplnou diskuzi bez jakéhokoliv obviňování, zesměšňování a vytáčení se, které vede k absenci konstruktivní argumentace ve snaze "když tě překřičím, vyhraju".
Proč nejsou lidé schopni dohlédnout dál než na špičku svého nosu? Proč lidé, kteří staví své hodnoty na dobře odvedené práci a čestném přístupu prohrávají s vypočítavými lemply, kteří (a teď mi promiňte) umí svoje naleštěné hovno lépe prodat? Kde se to zlomilo, že papírky s namalovanými čísly a obličeji významných osobností mají větší hodnotu než pevnost charakteru, někomu dané slovo a nebo pouhá úcta k člověku, jeho názorům, pocitům a ideám? Nebo to tak bylo vždycky? Jen se místo barevných papírků směňovaly korálky, maso, kůže, látky? Ale tyhle věci přece jen měly svou skutečnou hodnotu, lidé je nejprve museli získat a zpracovat, teprve poté mohli přebytky vyměnit za to, čeho se jim nedostávalo.
Společnost klade až příliš velký důraz na mamon a hmotné statky. Tahle "myšlenková politika" hledá ta nejvýhodnější a nejvýnosnější řešení, jen ne ta nejlepší. A každý, kdo se názorově odlišuje, kdo nezapadá do systému, protože své hodnoty vidí v něčem jiném, je za to tvrdě trestán. Může se snažit sebevíc, ale nikdo jeho práci po zásluze neocení anebo ji naopak zneužije ke svému osobnímu prospěchu. True story.
Můj přítel, který patří k těm morálkou zasaženým "nešťastníkům", říká, že se narodil ve špatné době. Chápu ho. Vzpomínám na vyprávění, že za časů první republiky bylo členství v politice čestnou funkcí, za kterou se nepobíral plat. Lidé do ní vstupovali kvůli vizi o lepší budoucnosti a snaze formovat pilíře naší společnosti. Cítili vnitřní povinnost pečovat o stát a lidi v něm, měli v sobě to, co v dnešní době u mnoha lidí postrádám - zodpovědnost.
Zodpovědnost vůči sobě samotným. Vůči svému partnerovi. Vůči rodičům a přátelům. Vůči svým nadřízeným, ale i svým podřízeným. Lidé se dnes zodpovědnosti vyhýbají, jak jen můžou. Všechno dělají "jen tak na zkoušku", už předem si hledají zadní vrátka a nejsou ochotní nést důsledky svých rozhodnutí. Nechtějí na sobě pracovat, ale touží mít vše hned a napořád. Ale i když to své "vše" nakonec získají, nejsou šťastní. Ale vždy budou prahnout po tom mít "něco víc".
Můžeme udělat něco pro to, abychom takový přístup k životu změnili? Myslím, že ano. Podporujme lékaře, kteří chtějí zachraňovat životy, právníky, kteří se snaží domáhat spravedlnosti, učitele, kteří motivují děti k touze po vědění a vzdělávání, podporujme sportovce, kteří umí být zaslouženými šampiony a dokážou potřást rukou soupeři, pokud prohrají…
Oceňme lidi, kteří mají ušlechtilý cíl a chtějí se podílet na věcech, co mají smysl. Tito lidé velmi často odvedou tu tolik neoblíbenou "černou práci", která na první pohled není vidět, ale je vždy spojena se všemi důležitými projekty. Pomáhejme jim v jejich snažení a obdivujme je za jejich vytrvalost, se kterou bojují proti nepochopení a nepřízni osudu. A nebo ještě lépe… zkusme být víc jako oni :)

"Přijde čas, kdy budeme muset zvolit mezi tím, co je správné a co je snadné."

Spása v jejích očích

4. června 2015 v 13:42 | Lapwing
"Vezměte si… to… Podívejte se… na to…" Pozoroval, jak jeho vzpomínky usedají na dno skleněné lahvičky. Svůj úkol splnil.
Pomalu přestával cítit bolest a tušil, že brzy bude po všem.
"Podívejte se… na…mne."
Chtěl si poslední vteřiny trochu ulehčit, už nemusel nic předstírat. Vzhlédl k němu a vše kolem jako by se ztrácelo v mlze, vnímal pouze ty zářivě zelené oči.
A najednou mohl opět rozpoznat celou tvář. Tolik ji toužil spatřit, ale měl strach, že zase zmizí. Dívat se na ni bylo zničující, ale nemohl odtrhnout oči.
Usmívala se na něj. Přál si, aby to nikdy neskončilo, neodvážil se cokoliv udělat, aby tu krásnou chvíli neporušil. A potom konečně promluvila a sňala z něj všechnu tíhu jednou pro vždy.
"Díky."
 


Jaká ironie, že?

23. prosince 2014 v 20:07 | Lapwing
... Povídáte si s přáteli do šesti do rána o pochopení mezi muži a ženami, o rozdílném vnímání jedněch i druhých navzájem. Přijdete na to, že tyto rozdíly jsou vlastně jen odrazem rozdělení rolí v dané společnosti a vyústěním lidské posedlosti rozličným škatulkováním, definicemi, více než tím, že bychom si vzájemně tak nerozuměli. Každý se podělíte o svůj pohled na věc, máte pocit, že tahle debata vás plynule posouvá dál v lidském pochopení, že jste vlastně objevili svatý grál, že jste dokázali propojit jin a jang.
A pak uděláte hloupost. Briskně filozofujete nad smysly i nesmysly, ale nejste schopní říct jednomu člověku, který vás má rád a má o vás šílenou starost, že se o vás nemusí bát. Banalita, zdá se. Vždyť se přece o sebe dokážete postarat, v minulosti jste to už přeci několikrát prokázali. Nebo ne?
Nejhorší na tom všem jsou ty výčitky. Ne proto, že se na vás člověk zlobí, že na vás křičí nebo s vámi naopak sotva promluví. Litujete především toho, že jste mohli všem problémům předejít. Stačila jedna věta a ušetřili byste sobě i milované osobě spoustu bolestivých chvil. A napravuje se to hrozně těžko.

Proč to tak je? Proč zkazíte hezké věci snáz, než sfouknete svíčku, ale náprava stojí tolik práce? Možná proto, abychom si všichni vážili lidí, kteří jsou pro nás ochotní tolik obětovat.

Čekání na Godota II.

25. listopadu 2014 v 0:17 | Maya
Děcka moje,
já mám tu nejlepší kamarádku na světě. To jenom abyste věděli. (A možná trochu záviděli.) Protože tak pěkný přání k narozeninám mi vymyslela jenom mamka k osmnáctinám.
Ooooooohm, Silly Love Songs! :)

Láska k oxymóronu

22. listopadu 2014 v 15:09 | Lapwing
"Ten fíkus by se měl zalévat častěji."
"Ty ho nezaléváš?"
"Zalévám, ale měla by sis na něj občas taky vzpomenout."
"Ty víš, jak to se mnou je, když se mám starat o kytky."
"Takže až jednou budeš ve svém domě, tak tam nebudeš mít žádnou kytku?"
"Nevím, musím to nějak vymyslet."
Po chvíli: "Já jsem spíš jako paní Addamsová, raději bych stříhala růžím hlavy a rozplývala se nad tím, jak mají letos krásné trny."
"Ty jsi v tomhle hrozná."
"Proč hrozná?"
"Hrozně…bizarní."
"Jo, líbí se mi to."
"Ale já nechci, abys byla bizarní."
"Proč ne?"
"Nemám ráda bizarnosti."

Ale má ráda mě. Jsem takový chodící oxymóron.

Na křídlech motýla

30. dubna 2014 v 21:42 |  O blogu
Tak, a všichni, kdo jste čekali nějakou superněžnou story, si vlezte na Google překladač, podržte tak 7 vteřin klávesu "v" (ti odvážnější můžou přidat nějaké mezery) a nechte si přehrát český překlad! Né, vážně, pokud to neznáte, zkuste to, mě to láme smíchy i po sto padesátý xDů
Jak už jsem rozradostněná smskovala Maye, trochu jsem ty naše Fusky vyprala a nažehlila. Abych zamezila všem spekulacím o rozsypaných arašídech, ten obrázek, co se nám usadil v našem záhlaví, zobrazuje motýlí křídla focená přes elektronový mikroskop. Motýlí křídla jsou složená z těchto drobných mřížkovaných šupinkek, které, zjednodušeně řečeno, filtrují určitou část světelného spektra, a tím spoluvytvářejí nádherné barevné variace - tedy jsou příčinou, proč se nám motýlci tak líbí. *konec věděcké poznámky xDů
Kromě jiného, motýl proubouzí představy lehkosti, souměrnosti, proměny, svobody, radosti. Myslím, že tohle všechno je spjaté právě se psaním, přinejmenším s tím naším. Prostě jeden za všechny, My dvě za jednu ;D
P.S. Jako už tradičně ti nechávám vanilkové odkazy, líbí se mi tu x)

Chtěla jsem napsat příběh na rozhraní reality a snu...

28. dubna 2014 v 18:00 | Lapwing
Chtěla jsem napsat příběh balancující na rozhraní reality a snu. Něco lákavě nejistého, že nikdy nevíte, zda se vašim očím i uším nabízí nahá pravda, nebo se vás jen sametová mlha fantazie snaží oklamat. Citujíc z mé oblíbené knihy:

"Je to skutečné? Nebo se to jen odehrává v mé hlavě?"
"Ovšemže se to odehrává v tvé hlavě. Ale proč by to proboha nemohlo být skutečné?"

Brumbál byl pozoruhodný muž, vyslovil nespočet moudrých myšlenek. Některé z nich jsem pochopila okamžitě a přisvojila si je natolik, že se jich už asi nikdy nezbavím, jiným jsem porozuměla až při dvacátém prvním listování knihou, avšak to na jejich významnosti nic nezměnilo.
Měla jsem ráda jeho "vševědoucnost". Bavilo mě, že se vždycky tvářil jako naivní dobrotivý stařík, kterého nejvíce ze všeho zajímá, jak se daří zapomněnkám na školní zahrádce, a jestli jeho oblíbení Chudley Cannons konečně vyhrají mistrák. A přitom to byl tuplovanej komplotář, měl obšancovanej skoro celej hrad až k Albánii, a díky neochvějnému hromadění nejrůznějších informací, společně s jeho obdivuhodnou schopností pospojovat všechny dohromady, to byl celkem slušnej mafián.
No, možná by se víc slušelo nazývat ho "šedá eminence", zní to noblesněji a přesněji. On se totiž dokázal oprostit od vlastní slávychtivosti, spíš se tak nějak tiše opájel svou brilantní myslí a raději jen tahal za nitky, to vše bez ztráty tváře, možná jen s nezpozorovatelným pomrkáváním za skly svých půlměsícových brýlí.
Až se mi tak nějak zdálo, že je to vlastně zosobněná Rowlingová. To by dost věcí vysvětlovalo, včetně toho, že je Brumbál údajně gay a miluje vlněný ponožky. Už jsem jí odpustila, že v poslední knize chladnokrevně vyvraždila většinu mých oblíbených postav. Chápu, že pro uvěřitelnost, nenucenost a patřičnou hloubku děje, to tak být prostě mělo. I když s rozdělením dvojčat vážně přestřelila, tohle se nedělá, ale i s tím jsem se nakonec smířila. Vím, že hlavním cílem jejího úsilí byla touha šokovat mou nebohou duši a manipulovat s mými zásadovými představami o udržení rovnováhy ve světě, což jsem jí pochopitelně nechtěla dopřát. Nicméně, ta holka je neuvěřitelná, oceňuju její osobitou schopnost imaginace, když mluví o svém literárním světě, jako by skutečně existoval. Zná jej naprosto dokonale, ví o něm mnohem víc, než nám kdy byla ochotná prozradit, ne, ona si jen užívá ten omamný pocit, že nám může odhalit některé, a pro nás tak cenné, úlomky příběhu. Řekla bych, že v tom okouzlujícím světě snad i žije, nebo alespoň kdysi žila.
A v těchto souvislostech mi připadlo, že to možná bude úplně naopak - že Rowlingová je vlastně převtělený Brumbál. Jeho nadšení z mudlovského světa společně se zálibou v psaní pohádek a poučení druhých, to vše najednou leží před ním - pro člověka, který si je vědom své inteligence a nebojí se o ní upřímně hovořit, je taková příležitost velice atraktivní. Nepřekvapilo by mě, kdyby si chtěl prostě odskočit z čarovného světa do nějaké malebné skotské vesničky, aby mohl vyprávět příběhy o Chlapci, který přežil. Myslím, že cítil, že Harrymu, Severusovi a koneckonců i sobě dluží těch pár vět na papíře. Představuji si jeho úsměv nad každým nepatrným náznakem, který do knihy skryl s vědomím, že nás obohatil o nové tajemství, přičemž v mysli stále uchovává vzpomínky na nespočet dalších událostí a překvapivých cest příběhu. Věděl, že se najdou lidé, kteří budou číst mezi řádky, a o to víc budou chtít poznat všechny odbočky vedoucí k tajemným komnatám, uzamykajícím v sobě osudy postav, které nestály až tolik na očích.
Protože kdokoliv s vytříbenou zálibou zabředávání do nejmenších detailů dobře ví, že ten velký příběh byl vystavěn právě z nepatrností, které ležely ladem někde v ústraní jako nezajímavé a všední střípky skutečnosti, a teprve jejich poskládáním ožilo zrcadlo, jež neukáže ani víc, ani míň, než nejhlubší touhy vašeho srdce.

A mně prostě nedá spát ta myšlenka, že Brumbál sedí někde ve Skotsku v hospůdce a baví se tím, že mudlové mají pod nosem největší odhalení v dějinách svého světa, ale jako obvykle jsou natolik slepí nebo zaneprázdnění, že mu nebudou věnovat žádnou pozornost.

.........................................
Začínala jsem tvořit můj hravě úvahový článek a měla jsem zcela jasnou představu o tom, jakou náladou by měl sám sebe vyprávět, ale nedokázala jsem definovat, co to vlastně chci napsat. A tak jsem začala na klávenici vyťukávat věty tak, jak mi přicházely na mysl, a když došlo na pojmenování souboru, pouze jsem zhmotnila své pocity do slov. Název padl k textu perfektně a já jsem tušila, že pokud ho později změním, už to nebude ono. A protože jsem chtěla zachovat plynulost čtení, nechala jsem si tento úvod až nakonec. (Vlastně by mě zajímalo, jak se říká takovému úvodu, který je až na konci? Závod? Po-úvod? Podvod? Choose whatever you want.)
Upřímně, po celou dobu psaní jsem nevěděla (a dosud nezjistila), jestli jsem to všechno vymýšlela já, anebo mě Brumbál podvedl, oklamal, obelstil, očaroval, zaklel, zmanipuloval či mně jinak důmyslně poradil, jakým stylem to mám napsat. Jednou to vyznívá spisovně a uhlazeně, podruhé rozverně až bláznivě. Mylím, že by to ladilo s jeho smyslem pro humor. (A to včetně skutečnosti, že jsem měla nutnou potřebu celý ten svůj vnitřní "mind-čurbes" vyskládat na papír, čti monitor, právě v době zkouškového. Takže jsem vesele odváděla svou pozornost od učení, a ve chvíli, kdy byly všechny zkoušky úspěšně za mnou, mě to nějak přestalo lákat.)
Nicméně, když už jsem si s tím začala, chtěla jsem to pochopitelně dokončit. A dnešní ztřeštěný den plný nedorozumnění, přeslechnutí a jiných zábavných mezilidských interakcí k tomu byl ideální, vdechl mi tu správně veselou náladu s nezbytnou příchutí potutelnosti.
Jinak, chtěla bych tento počin věnovat Maye k jejímu svátku (já vím, že jsem v předstihu, ale 1. Maye už se rychle blíží - svátek práce, tak jak jinak se odměnit než pracným flákáním xDů P.S. Doufám, že je někde v kalendáři vyčleněn i Den sv. Lapwinga xDů), no, a pak už zbývá jen věřit, že se vám to líbilo ;D
P.S. AnketA xDů

Dlouhá cesta

31. ledna 2011 v 21:31 | Maya |  Jednorázovky
A Maya je zase zpátky. Chachá :Dů
Dlouho jsem váhala, jestli vám to sem mám dát, ale nakonec zvítězila touha po konstruktivní kritice. Pro někoho to bude naprosto nesmyslné, pro jiné až příliš otevřené.
S láskou tuto slátaninu věnuju Lapwing, protože ona bude určitě vědět, o co kráčí.
P.S. I když ta písnička s tím obecně moc společného nemá, poslouchala jsem ji při písmákování a pro mě význam má :) Hledejte, šmudlové, třeba taky najdete :)

Šach-mat

28. listopadu 2010 v 15:04 | Maya |  Jednorázovky
Ahoj! Nemůžu uvěřit tomu, že jsme tady tak dlouho nebyly. Každopádně, aspoň jedna se vrací a doufá, že druhá brzo múzáka najde. Mám tady něco na rozjezd po tom skoro půl roce... Berte to s rezervou, je to spíš pohádka o holčičce, které se nechtělo spát...

Kam dál